Májiny včelí stránky

Co den dal a vzal...

COLDPLAY IN PRAGUE 22.9.2008

Dlouho se mi nechtělo o tomhle úžasnym koncertu psát...
Zaprvý jsem byla v takový divný náladě, byla sem líná něco sepisovat a navíc dodneška nemam fotky a videa co jsme si z Prahy přivezli, protože brácha si poučel kamarádův mobil....

Ale nakonec jsem se rozhodla, že nemůžu dělat vostudu svýmu včelímu jménu a musim bejt pilná a svoje zážitky vylíčit....i bez fotek a videí :( ale těch je i tak na netu hafo....

Před koncertem

Na koncert jsem se kupodivu začala těšit až v ten osudný den, tedy 22.září... Celou dobu po koupení lístků pro mě a bráchu jsem sice cítila, že to bude fakt ŽIVOTNÍ ŠANCE,  jak jsem napsala Ondrovi, aby se mnou jel, a von to opravdu byl zážitek snad do konce života :)

Do Prahy jsme jeli s těškovsko-pražskou kámoškou Terkou, u který jsme měli domluvenej nocleh. Odpoledne chtěl brácha, kterej je vždycky z Prahy uplně "hotovej" aspoň na Petřín, tak tam s museli Weru a Pája, aby nevotravoval a byl spokojenej :D...

Kolem půl šestý nás dovezla metrem Terka  před O2 arénu a my už šli sme stát frontu před arénu, lidí už tu bylo hafo. V sedm nás konečně pustili dovnitř, lidi se nahrnuli k turniketum a mačkali se tam o život, každej chtěl bejt v první řadě :D

Když jsme se konečně dostali do arény, stihli sme ještě se natlačit do 5. řady. Tam jsme stáli vedle nějakýho párečku, oba týpci a ňáká povědomá řeč, tak jsme se nakonec dozvěděli, že přijeli ze Zbůchu u Plzně, což je kousek od nás! :D

Předkapela

Na hodinkách bylo po osmý a na pódium nastoupila předkapela The Strokejs Alberta Hammonda jr. Snažili se hodně, jejich muzika byla dobrá, ale zvuk se nelíbil. Prostě fanoušci přijeli na CP, tak co čekali.

Strokes odešli a v halu zaplnila jakási netrpělivá atmosféra, všichni pískali, tleskali, ječeli, ale CP pořád nikde, tak se jeden pán ve středních letech (doufám, že byl, protože moc nevidím na dálku :D) rozhod, že rozjede mexickou vlnu. Po pár pokusech se zvedl jeho sektor, ve kterém seděl a pak už "vlnila" celá aréna. Jakoby lidi najednou zapomněli na to, že přijeli na Coldplay a nechali se unést vlnou radosti, energie a jednoty všech 18 tisíc lidí, kterou dokázali vytvořit :)

Coldplay

Před půl desátou začal v aréně znít Straussův valčík Na krásném modrém Dunaji, který záhy přešel v tóny Life In Technicolor, první písničky nejnovějšího alba.

Všichni najednou zpozornili, opona se vytáhla, na obřím plátně se zobrazil slavný obraz francouzské revoluce Svoboda vede lid  od malíře Delacroixe  a na pódiu se objevili vymodlení Coldplay, vystrojeni v typickém oblečení, podobném právě z fr. revoluce a které oblékají na každý koncert turné Viva la Vida.

A už to začalo.... První hit Violet Hill hned fanoušky rozhejbal. V jízdě pokračovaly tři starší songy - oblíbená Clocks, kdy jsem byla zvědavá, jestli Chris bude lítat na své piánové židličce, jako vždycky a samozřejmě nezklamal :), pomalejší In My Place a Speed of Sound. Zpěvákovo nachlazení bylo na hlase znát, ale přesto pobíhal po pódiu a všechny si získal pozdravem ,,Dobrý večer. Konečně jsme tady“
Pak zazněly písničky Cemeteries Of London, Chinese Sleep Chant, 42, Fix you a Strawberry Swing.
Coldplay přeběhli na prodloužené molo pódia a zahráli techno verzi Got Put A Smile Upon Your Face a kousek Talk. Pomalou The Hardest Part zazpíval už čistě za doprovodu piána.
Na pódiu pokračovala už celá kapela novou písničkou Postcards From Far Away a když začali hráli jednu z mých nejoblíbenějších Viva la Vida, celá aréna zpívala se zpěvákem a největší nadšení bylo při závěrečné části, kdy se všichni snažili řvát co nejvíc nahlas to jejich ooóoó-o.
Po songu Lost všichni členové kapely utekli z pódia a zpestřili koncert svým kouskem, kdy se objevili vzadu v hale mezi sedícím publikem, zahráli jim oblíbenou The Scientist a bubeník Will Champion zazpíval Death Will Never Conquer. Will dozpíval a kapela se zase ztratila do neznáma za doprovodu zremixované Viva la Vida, publikum opět nedočkavě hledalo a Coldplay nikde a najednou  všichni začali vytahovat mobily a foťáky a svítili a mávali s nima do rytmu. Celá aréna připomnala nebe plné hvězd.
Kluci se za chvilku vrátili a pořádně to rozjeli s hitem Politik. Při písni Lovers in Japan začali najednou zeshora padat barevní papíroví motýlci. Všichni skákali do vzduchu, aby alespoň jednoho chytili a celá hala se tak na chvíli proměnila v hrající si děti. Pak ještě zahráli Death And All His Friends a odešli :(.

My jsme se ale jentak nedali, zase jsme pískali, tleskali a řvali, ale na Coldplay zapůsobilo, až když jsme začali všichni opět zpívat  to ooóoó z Viva la Vida a vrátili se zpět, Chris  před námi všemi poklekl a poděkoval. Hlavní ale pak bylo, že nám konečně zazpíval jejich velký hit Yellow a pak ještě jednou nádhernou Fix You, kterou poprvé zkazili. Nápaditě ve sloce zazpíval i omluvu za chybu. Koncert skončil, Coldplay se rozloučili a všichni už spěchali ven.

No a co moje dojmy?

Ve mně chvíli po koncertu panovala rozporuplná nálada, i když vůbec nebylo proč. Myslela sem si totiž, že koncert Coldplay, kapelu takovýho formátu má bejt opravdovej masakr jako třeba na punk-rockovejch kapelách. Ale pak mi došlo, že Coldplay dělají takovou muziku.
Pro mě hucba od Coldplay znamená hodně. Dokážu se díky ní odpoutat od tohohle světa, přenést se do jinejch dimenzí, uklidnit se, mít pozitivní myšlení, nabít se energií, získat inspiraci a bejt šťastná. Je to takovej muj malej-velkej životní doping :)
Žádné komentáře